Přírodní divadlo Dády Stoklasy se nachází v areálu základní školy Spojenců. Jeho počátky jsou datovány do roku 1969, kdy režisér Vladimír Stoklasa začal s místními dětmi hrát divadlo na školním hřišti. Představení měla velký úspěch, a tak se „Dáda“ Stoklasa s rodiči dětí rozhodl v areálu školy postavit opravdové venkovní divadlo. V roce 1970 bylo postaveno jeviště se schodišti a balkónky důmyslně zasazenými do okolních pískovcových skalek, vše podle návrhu scénografa Milana Čecha. V roce 1971 pak byla dostavěna divácká tribuna s kapacitou 120 diváků. Od roku 1971 se zde každoročně v květnu a červnu pořádá festival Divadlo v přírodě.
Divadlo od svého založení neslo prostý název Divadlo v přírodě, v roce 2018 pak bylo na počest svého zakladatele slavnostně přejmenováno na Přírodní divadlo Dády Stoklasy.
Vznik přírodního divadla přibližuje vzpomínka Vladimíra Stoklasy z knihy Moje divadelní cesta:
Když se dnes s odstupem let pouštím do bilancování a vzpomínek, těžko mohu říci, co mě vlastně vyprovokovalo k další činnosti. Několik let padal prach na mou divadelní literaturu, která patřila výhradně dospělým amatérům. Že bych znovu začínal a ještě k tomu s dětmi, mě ani ve snu nenapadlo. Přišlo to ale znenadání: „Loučíme se s paní učitelkou a chceme jí zahrát divadlo.“ Jaké, kde a s kým, to nikdo z nich nevěděl. A jak, to jsem v té době nevěděl ani já. Jen jedna věc mi byla hned od začátku jasná: pokud začnu s dětmi připravovat divadlo, tak v žádném případě na jevišti. Chtěl jsem, aby děti byly uvolněné v pohybu a nesvíraly je stěny jeviště. Kamenem úrazu však bylo, že jsem po prázdninách měl připravovat děti, které nedávno ukončily teprve druhou třídu základní školy a ještě neuměly ani pořádně číst. Nakonec jsem došel k rozhodnutí, že pro tuhle drobotinu budou nejlepší Karafiátovi Broučci. Jeviště - domečky broučků - byly umístěny ve východní části dnešního školního hřiště svépravické školy. Na večerní premiérové představení postavili tátové hrajících dětí svá osobní auta předními koly na špalky tak, aby světla jejich reflektorů osvětlila scénu přes hlavy sedících diváků. Úspěch Broučků zasáhl nejen děti, ale hlavně rodiče. Jejich nadšení se projevilo o rok později při stavbě dnešního přírodního divadla. Jak k tomu došlo?
Jedno sobotní ráno jsem s Mirkem Novákem nasedli do „vejtřasky“ z počernického Armabetonu, abychom přivezli bílou opuku z hloubětínského výkopu. Naivně jsme se domnívali, že ve dvou naložíme auto kamením pro stavbu divadelních zídek a ochozů. Řidič náklaďáku nám solidárně pomohl, ale za půl hodiny se na korbě povalovalo jen pár desítek kamenů. Výška postranic kolem dvou metrů, kameny desetikilové, takže nám rychle došla energie. Z povzdálí nás s úsměvem pozoroval bagrista, přidal povzbudivá slova, ale když zjistil, za jakým účelem se tu lopotíme, nasedl do své mašiny a v mžiku byl náš náklaďák plný. Při pohledu na bělostné kameny přečnívající přes korbu jsme uvažovali, kolik takových plně naložených aut budeme asi na stavbu potřebovat. Sjednotili jsme se na čísle tři. Náš odhad byl přesný: za dva měsíce nezbyl před školou ani kamínek.
Každé úterý a čtvrtek dodával patronátní závod Xaverov vlhkou betonovou směs, kterou bylo nutno ještě týž den zpracovat. Celé dva měsíce tatínkové Plíšek, Novák, Pittner, Matějček, Turek, Janďourek, Konečný, Vágner, Spálenka a Ryjant přicházeli po práci, a často až v pozdních večerních hodinách vkládali poslední lžíce betonu do schodišť a ochozů, které lemovaly jeviště. Omlouvám se těm rodičům, na které jsem po pětatřiceti letech zapomněl.
O rok později byla podle projektu Karla Heriana postavena tribuna pro diváky. Po pět večerů se pak hvězdičky dívaly na náš palouček, který se hemžil malými broučky s velkými lucerničkami...
Tímto byl roku 1971 položen základ pro pořádání festivalu Divadlo v přírodě.
